Tajné společnosti

24.10.2012 09:04


1. Židovsko-křestanská esoterní tradice

 Apokalyptická literatura druhého a prvního století před Kristem byla podstatně ovlivněna esoterní židovsko křeťanskou tradicí. Podle Josefa Flavia byly tajné knihy předány esejcům, kteří tento posvátný soubor, jejž sami považovali za velmi starý, žárlivě střežili.

 Můžeme se domnívat, že tyto texty pojednávaly o hlavních bodech esoterního nebo mystického učení, jeho předmětem byl Bůh a svět a jež bylo zjeveno jen několika vyvoleným. Toto učení bylo předáváno po generace od Otců a skrze proroky sahalo až k Mojžíšově osvícení na Sinaji. Tradice moudrosti od Mojžíše po Jozua pravděpodobně vycházela z dvojí tajné filosofie esejců, kterou popisuje Filón Alexandrijský jako „nazírání Boží podstaty a původu světa".

 Toto učení je nepochybně velmi starobylé, o čemž svědčí například Kniha letopisů sepsaná za vlády Jana Hyrcana. Tato kniha se zmiňuje o jedné verzi Henochovy knihy, dále o Jaredově, Kainanově a Noemově knize, jež více než tisíc let před předpokládanou dobou vzniku nejstaršího kabalistického textu Sefer Jecira obsahuje kosmogonickou koncepci založenou na dvaadvaceti písmenech hebrejské abecedy a jejich vztahu k židovské chronologii a mesiášské myšlence. Kniha letopisů se zakládá spíše na posvátném rozměru čísla 7 než na dekadickém pojetí, které si hagadisté osvojili později.

 Dalším důkazem starobylosti tohoto tradičního učení je fakt, že gnosticismus byl ovlivněn judaismem daleko dřív než křesťanstvím, jak ukazují moderní výzkumy zabývající se problémem původu gnostických náboženství. Víme, že gnosticismus velkou část svých kosmogonických a magických představ přejal z chaldeo-egyptských pramenů.

 Bylo ustanoveno, že Geneze a kniha Ezechiel směly být vykládány pouze před jedním posluchačem, pokud se ovšem jednalo o moudrého muže s hlubokým věděním. Tak vznikla „Masoreta-Chochmá", která byla zcela odlišná od exoterního studia Tóry.

 Původ Kabaly

„Věci, které se vyslovovaly pouze šeptem a do ucha", se netýkaly jen kosmogonie, ale také eschatologie, znalosti doby a místa odměny a trestu, tajné síně Behemothovy a Leviatanovy a tajných způsobů výpočtu doby příchodu „Mesiášova království". V neposlední řadě zahrnovaly také znalost „nevyslovitelného jména", jehož skutečné znění bylo vykládáno jenom svatým a mlčenlivým mužům.

 Tomuto učení, jež se později vyvinulo v komplexní systém „Kabaly", který studovali „mekubbalimové" neboli „Kaale-ha-kabbalá" („ti, kteří se zmocnili kabaly"), později zvaní „maskirimové" („moudří") a pak „uchazeči o milost", se věnuje od 13. století našeho letopočtu rozsáhlá literatura, která je paralelní k literatuře týkající se Talmudu, avšak často se vůči ní vymezuje negativně. Byla psána aramejským dialektem a zahrnovala především komentáře k Zákonu (Tóře), pak se však do středu jejího zájmu dostala tajemná kniha zvaná Zohar.

Jestliže se samotný termín „kabala" objevuje až v 11. století, neznamená to, že by snad předtím neexistovala žádná podobná ústní tradice. Je jisté, že toto učení sahá nejméně do novoplatonského období alexandrijské školy. Tento doktrinální soubor je příliš rozsáhlý na to, abychom v rámci naší studie mohli podat jeho přesný popis, a tak se omezíme na připomenutí zásadního vlivu jeho idejí na esoterní systémy tradičních tajných společností.

Podle kabalistického pojetí se mohou zbožní lidé pozvednout k Bohu i v rámci tohoto pozemského života, jestliže ovládají tajné umění, jak se osvobodit od pout, která spojují duši a tělo. Tato koncepce osvobození a mystického spojení s božskou podstatou hrála podstatnou roli také v gnosticismu.

To vysvětluje ústřední funkci tajemných obřadů a zaříkávání spojených s hierarchií andělů a duchovních bytostí, které mystikovi sloužily jako průvodci a pomocníci v jeho stoupání k božskému. Posvátná slova a formule umožňovaly zasvěcenci zvítězit nad špatnými duchy, kteří se jej pokoušeli stáhnout do propasti.

Esejci, kteří se dobře vyznali v angelologii a démonologii, čerpali své znalosti z mezopotámských a egyptských pramenů. Tyto původně cizí prvky byly nicméně „judaizovány" a vzaly na sebe podobu uctívání Božího jména, „které vytváří a ničí světy", podle filosofie „Sefer Jeciry" a „Zoharu", „Knihy záře".

Palestinská teologie podobně jako učení alexandrijské školy rozeznávala od počátku dvě božské vlastnosti, „přísnost" a „milosrdenství", dva sloupy myšlení „kabaly". Od 2. století pak můžeme zaznamenat proměnu těchto atributů v božské osoby. Později se k nim přidává deset činitelů, skrze něž je stvořen svět: moudrost, prozíravost, poznání, síla, moc, neoblomnost, spravedlnost, právo, láska a milosrdenství." Učení o „sefirách" jako takové, tak příznačné pro esoterní filosofii „kabaly", se liší dílo od díla.

Někteří kabalisté ztotožňují „sefiry" v jejich celku s božskou bytostí, přičemž každá ze „sefir" je jedním z aspektů nekonečna, které je díky nim možné uchopit. Podle jiných vykladačů, například Recanatiho, jsou to vyšší bytosti naprosto odlišné od prvotního Bytí.


Deset stupňů ke světlu

Těchto deset stupňů se skládá ze tří triád. První z nich je 1. poznání, 2, to co poznává a 3, to, co je poznáváno; v Bohu odpovídá jedné jediné věci, přičemž svět je výrazem absolutních forem inteligence, „idejí" v platónském smyslu. Identita bytí a myšlenky, skutečného a ideálního, tak byla vyučována kabalisty dávno před Hegelovou filosofií.

Tato první triáda (Koruna, Moudrost, Inteligence) ostatně odpovídá nadsmyslovému světu novoplatoniků. Druhá triáda zahrnuje podle Azrriela „svět-duši",smyslový svět. Třetí triáda pak čítá přirozený svět. Desátá a poslední „sefira, „malkut" („království"), je považována za souhrn neustálého a imanentního působení předchozích devíti „sefir".

Hlavní myšlenkou takového uspořádání je kompoziční jednota všech světů, neboť všechno, co je obsaženo v nižším světě, se v podobě vyššího archetypu objevuje i ve světě, který se nachází bezprostředně nad ním. Vesmír tak vytváří hluboce sjednocený celek, individuální živou bytost složenou ze tří soustředných částí, nad nimiž se vznáší nejvyšší archetyp, jehož sídlem je věčné a nekonečné světlo.

Těmto metafyzickým koncepcím odpovídají morální závazky: lidské dobro a zlo mají hluboké kosmologické následky, jelikož světy reagují na dobré či špatné činy. Teorie zla, tak, jak je formulována v mnoha kabalistických dílech vznikajících po „Zoharu", je založena na podobných myšlenkách jako v křesťanství.

Když kabalisté hovoří o tělesné a duchovní dokonalosti Adama před pádem, shledávají, že původně byly všechny duše spojeny do jedné jediné, která vytvářela živoucí Adamovu duši. Stejně jako on se i celé stvoření nacházelo v duchovním a blaženém stavu. Avšak skrze hadí jed se lidská přirozenost stala temnou a hrubou; člověk získal empirické individuální rysy a hmotné tělo. Také světy následovaly člověka v jeho pádu. Nicméně Adam není navždy ztracen.

Jeho sláva mu bude vrácena, až přijde doba Mesiáše. Tehdy se také Satan dobrovolně zřekne své vlády a svého díla. Z těchto několika uvedených faktů jasně vyplývá, že židovská esoterní tradice silně ovlivnila učení a rituální praktiky, které byly velmi často vyučované a používané středověkými a renesančními tajnými společnostmi.

Dvojí původ židovské tradice


V izraelské tradici nacházíme stopy spíše mezopotámského než egyptského původu, zejména v náboženských představách a myšlenkách obsažených ve většině knih Starého zákona. Ostatně chaldejský Ur, kde sir I. Wooley objevil předpotopní sumerské „královské hrobky", o nichž jsme se již zmiňovali, bylo podle Bible Abrahamovo město.

V utváření náboženských a mystických myšlenek Písma tak můžeme rozlišit dvě hlavní roviny: první a nepochybně nejstarší nese stopy chaldejského vlivu a je to ta, která zahrnuje patriarchy a proroky, od Abrahama po Mojžíše. Druhá vykazuje jednoznačné egyptské a řecké prvky a pokrývá určitou část Starého zákona počínaje Mojžíšem; skrze učení evangelií Nového zákona pokračuje až po křesťanské církevní Otce.

Od dob alexandrijské školy přijala židovsko-křestanská esoterní tradice nový doktrinální vklad, totiž hermetismus, který později působil po celý středověk až po renesanci a moderní dobu nejen v křesťanském, ale i muslimském světě. Dnes již klasická bádání zejména R. P. Festugiěra a Reitzensteina upozornila na lidový i vědecký rozměr velmi rozsáhlé literatury, rozšířené v řecko-římském světě na konci helénského období a v době císařství a jejíž původ byl přisuzován zjevené moudrosti egyptského boha Thoth- Herma.

Přece se však v této době, zakIádající si na učenosti, zrodil také mystický proud, Který byl podnícen úpadkem řeckého racionalismu. Lidé už nechtěli důkazy, nýbrž chtěli věřit. Muži, který se přišel poradit k Apollónovi a zeptal se ho: „Jsi Bůh?" odpovědělo orákulum z Klaru ve 2. či 3. století: „Nad nebeskou schránkou sídlí neustálý, pořád se pohybující oheň, věčnost bez hranic: blažení ho mohou vidět jedině tehdy, když on, Nejvyšší Otec sám uváží, že se jim chce ukázat."

Ve stejné době jsme svědky znovuožívání pythagoreismu, který nebyl ani tak filosofií, jako církví, nebo přímo náboženským řádem, kde každá diskuse musela ustat, když zaznělo „Autosefa", „tak řekl představený". Pythagorejci tvořili v Římě od Ciceronových dob skutečnou tajnou společnost, která slavila svá vlastní mystéria v podzemní svatyni, proslulé bazilice „Porta Maggiore".


        ukázka je z knihy:

  

Kód: 

ML18

Název: 

Tajné společnosti - Jejich vznik a osudy

Autor: 

René Alleau

Nakladatelství: 

Malvern 2006

Cena: 

220.00 Kč

Počet stran: 

239

Vyšlo: 

03.11.2006
   

Anota

 

Späť

Diskusná téma: Tajné společnosti

Neboli nájdené žiadne príspevky.