Starý svět před Atlantidou

23.10.2012 17:50

 

V předcházejících knihách „Předpeklí ráje", „Bohové a apokalypsy" a „Poutníci do země andělů" jsem se zabýval některými otázkami souvisejícími s původem a evolucí pozemského lidstva a důsledky periodických kataklyzmat za posledních 250 000 let, tedy v relativně nedávné době. Pomocí rozsáhlé aplikace metodi ky systémové analýzy veškerých dostupných informací jsem postupně dospěl k těmto závěrům:

·         Člověk Homo sapiens sapiens se nevyvinul v rámci pozemských evolučních mechanizmů, jak tvrdí darwinisté, ale byl stvořen lidstvem ve stavu vyššího vědomí (Šlechtitelé) a to podle zámyslů Nejvyššího Architekta (Boha Stvořitele).

·         Člověk se měl vyvíjet souběžně ve dvou paralelních dimenzích, přičemž v pozemské dimenzi (dimenze Adamah) se měl člověk, stvořený podle archetypální matrice Kadmon, univerzální pro určitou část stvořeného světa, vyvíjet za podmínek absolutní svobody volby, při působnosti zákona úplné karmické odpovědnosti.

·         Planeta Země (Terra, Shan, Arda, Bhumi, Adamah) původně nebyla planetou vhodnou pro rozvoj života, neboť jí chyběl vlastní zdroj energie nezbytné k udržování a evoluci živých biologických forem (životní energie prána, čchi, tao, ti, ki, nwy, tapas atd.).
Zdrojem této energie je fúze jader těžkých atomů, která samovolně probíhá v hlubinách velkých planet, jako je například Saturn (vyzařuje trojnásobek energie než přijímá od Slunce). U malých planet (Země, Mars, Venuše) vybraných původně Šlechtiteli pro evoluci života byla jaderná fúze zažehována v planetárním jádru uměle.

·         Evoluce zemské biosféry probíhá již nejméně 3,5 miliardy let a je účelově řízena i ovlivňována Šlechtiteli již několik set milionů let, jak to dosvědčují artefakty, lidské stopy a pozůstatky lidských těl obřích rozměrů, nacházené již v geologických vrstvách prvohor a druhohor.

·         V druhé polovině třetihor začala relativně rychle klesat průměrná roční teplota ekosféry Země. Na konci třetihor poklesla pod 0 °C a začala dlouhá doba ledová. Její příčina spočívala v rychle klesající intenzitě záření Slunce, které se měnilo v rudého obra. Jelikož hrozila jeho změna v novu, což by znamenalo zánik celé sluneční soustavy, Šlechtitelé rudého obra zaměnili za jiné mladé slunce a rudého obra umístili do souhvězdí Velkého psa, kde se změnilo v novu a jejím zbytkem je pravděpodobně bílý trpaslík Sirius B.

·         První osídlenou planetou byla Alanta (Maldek, Malona, Tir, Tistrya, Tlyš, Trš, Zlatá planeta, Abzu) obíhající kolem Slunce po oběžné dráze v sousedství Země. Alanta byla údajně 90x větší než Země a měla satelit jménem Marsala. Po zániku Alanty se Marsala stala sama oběžnicí pod jménem Mars. Mars i Země byly používány jako experimentální zóny, kde se ověřovalo chování jednotlivých biologických forem a systémů. Na Zemi byla i rekreační centra pro obyvatele Alanty, jako například ostrovy Taprobane a země Kui či Kal(Kalifornie). Jméno „Alanta" pravděpodobně poprvé použila H. P. Blavatská ve své „Tajné doktríně", později bylo toto jméno často zaměňováno s pojmenováním Atlantidy.

·         Alantu obývalo několik skupin velmi pokročilých civilizací třetí evoluční rasy (rasy třetí kalpy), které pocházely jednak ze souhvězdí Bootes (oblast Arktura), jednak ze souhvězdí Draka, Orionu, Lyry (oblast Vegy ) a Velkého psa (oblast Siria). Podle informací ze zdroje Germane, Vegané (rodina Královské dynastie Vegy) působili na Zemi zejména na počátku při formování a přetváření kontinentů. Vytvářením, formováním a evolucí biosféry se zabývali především Lyrané (rodina Královské dynastie Lyry), především subrasa bílých lyranských obrů a subrasa hnědých Lyranů. Jména těchto dvou genetických skupin nejsou spolehlivě známa, pouze v pripadě hnědých Lyranů usuzuji podle řady indicií, že byli totožní s mýtickými Naacaly (Nágy, Nagoliany), na které se po celém světě, zejména ale v oblasti Indie, Barmy, Assámu a Japonska, uchovalo mnoho toponym prastarého původu (Nagpur, Nagaland, Nagaur, Nagina, Nagda aj.) Germane tvrdí, že po genetické stránce pozemské lidstvo pochází po otcovské linii od bílých Lyranů, kdežto mateřskou část genomu prý poskytli hnědí Lyrané. 0 činnosti Arkturianů, kteří náležejí k nejstarším civilizacím, není nic určitého známo, dostupné indicie ale naznačují, že jejich role pravděpodobně spočívala v plánovací a koordinační činnosti ostatních Šlechtitelů.´

·         Bonnské manuskripty, z nichž cituje H. P. Blavatská, T. L. Rampa, R. Steiner aj., hovoří o rostoucích neshodách mezi Šlechtiteli, které skončily rozsáhlými krvavými střety v kosmickém prostoru. Podstata sporu spočívala v odlišných názorech na řešení genetické podstaty hmotného člověka a na jeho budoucí roli v evoluci vesmíru. Stoupenci takzvané levé cesty, podle Kabaly andělé levého beriatického a jeciratického sloupu (stoupenci Zářícího Syna Lucifera, Baala, Baal-Zebúba či Belliala), hodlali lidstvo vytvořit jako zvířata obdařená určitou úrovní vědomí a inteligence s velice omezenou svobodou volby. Stoupenci pravé cesty, podle Kabaly andělé pravého beriatického a jeciratického sloupu , hodlali člověka vytvořit jako fyzicky dokonalou bytost nesoucí v sobě duchovní sekvenci Boha Stvořitele s neomezenou svobodnou vůlí.
Tyto pradávné události jsou zmiňovány například v biblických spisech jako vzpoura a pád andělů. Střet skončil vojenskou i duchovní porážkou stoupenců levé cesty a poraženým byla určena deportace do vzdálených oblastí Vesmíru. Dříve než byli odsunuti z Alanty, stačili vyřadit kontrolu jaderné fúze v hloubce Alanty, a ta krátce nato přerostla v nekontrolovatelnou řetězovou reakci končící gigantickou explozí, která Alantu roztrhala. O válkách mezi oběma skupinami i ničivé explozi se zmiňuje i J. R. R. Tolkien ve svém Silmarillionu.

·         Na původní oběžné dráze Alanty zůstal pás trosek a Marsala Mars se stala oběžnicí Slunce. Jedna z největších trosek s hmotností srovnatelnou se Zemí začala rovněž obíhat kolem Slunce, ale po extrémně dlouhé eliptické dráze svírající s rovinou ekliptiky přibližně úhel 45°, s dobou oběhu kolem Slunce odhadovanou mezi 700-800 roky. Tato troska je desátou planetou sluneční soustavy a vždy jednou za 6 115 let (+/- 100 let) se těsně přiblíží k Zemi a vyvolává gigantické kataklyzma. V dávných dobách byla lidmi velmi obávaná a obdržela mnoho jmen: Nimiru, Nibiru, hvězda Baalova, Marduk, Amanyam, Súrtr, had Akomenaki, Hvězda smrti, Cherper, Tiamat, Taraka a další. K prvnímu těsnému kontaktu Nimiru se Zemí došlo dle mých výpočtů v roce 113 519 př.n.l., nedlouho po explozi Alanty. V roce 3 449 př.n.l. došlo již k devatenáctému kontaktu a předpokládaný poslední kontakt se dle výpočtů má odehrát v roce 2 666 n.l.

·         Nájezdy Nimiru způsobily nejen rozsáhlé změny v rozložení a tvaru pevnin, ale projevily se i výraznými horotvornými procesy (Himálaje, Skalisté hory-Andy) , vyvolaly poslední dobu ledovou (wurm), byly příčinou vzedmutí mořské hladiny celkem asi o 200 metrů, vyvolaly nestabilní precesi zemské osy (mylně připisovanou vlivu slapových sil Měsíce) a byly rovněž pričinou výrazných klimatických změn, protože již první kontakt před cca 115 000 roky vychýlil Zemi z její původní oběhové dráhy blízké současné oběhové dráze Venuše, takže Země od Slunce začala přijímat mnohem méně tepla než před srážkou s Nimiru. Svým vlivem přispělo rovněž zvýšení objemu pozemských oceánů o moře Marsu a část původního moře Alanty. Nestabilitu precese zemské osy pravděpodobně z větší části způsobuje posun hmotného těžiště Země vyvolaný excentrickým uložením ledovcových mas mimo zemskou osu.

·         Nimiru způsobila, že nejméně poslední čtyři kontakty zapříčinily překocení Země, což se projevilo opakující se změnou smyslu otáčení a tím i světových stran.

·         Nimiru zrodila a posléze i zahubila Atlantidu, ale i mnoho jiných kontinentů (Hyperboreu, Taprobane, zemi Kui, Rutu-Lemurii, Thule-Antarktidu a další) i s jejími obyvateli, včetně fauny a flóry.
Nenávist a zášt stoupenců levé cesty za uplynulých tragických 115 000 let zaplatila životem a utrpením přibližně jedna miliarda lidí. Můžeme jen konstatovat, že fanatizmus, netolerance a fundamentalizmus nepatří mezi tragické vynálezy současného lidstva, ale je to nežádané dědictví po jisté části prapředků.

V těchto předchozích bodech v podstatě shrnuji svůj odhad stavu pozemského světa předcházející vzniku Atlantidy v pojetí, ke kterému jsem dospěl na základě systémové analýzy. Vzhledem k omezenému množství výchozích informací nemohu s jistotou vyloučit, že s nově získanými informacemi nebude nutné toto pojetí pozemského světa upravit či změnit. Před zrozením fenoménu Atlantidy měla Země mnohem teplejší klima odpovídající přibližně klimatu konce éry druhohor.

Pohybovala se po oběhové dráze mnohem bližší Slunci než dnes, pravděpodobně velmi blízké současné dráze Venuše. Na nebi dávného světa nebyla Venuše pozorovatelná jako dnes, protože byla v této době družicí planety Uranu. V druhé polovině třetihor nastoupilo relativně rychlé období rostoucího globálního ochlazení provázené rovněž poklesem svítivosti Slunce. Ságy některých národů, které sami sebe považují za potomky části Šlechtitelů (Nacaalové, Cachinové) či jejich pomocných sborů (Kot-Sunové, Hopiové, Toddové aj.), o této éře hovoří jako o období šera, v němž se rudé Slunce schovávalo v temně rudé mlze a lidem i zvířatům byla velká zima. V aztéckých legendách o původu Teotihuacanu se vypráví, že v dávných časech, kdy na Zemi panovalo šero a Slunce nesvítilo, přišli z nebeských výšin čtyři bohové: bohyně Nebeská matka, Quetzalcoatl, Tlaloc a bůh Hvězdného nebe. Usadili se na místě dnes známém pod jménem Teotihuacan. Po čase došlo mezi nimi k neshodám a dva z nich - Quetzalcoatl a bohyně Matka - roztopili „božská kamna" ve velkém domě a odlétli zpět ke hvězdám.


Mytologie Utahů (Jutů), Kutenajů, Onondagů a dalších kmenů sídlících na západě Severní Ameriky, Britské Kolumbie a Kanady se vztahují zjevně na velmi staré události, jimž dominovalo velmi nestabilní Slunce (F. Boas, H. R. Turney-High, P. E. Baker a další). Tyto tradované zkazky hovoří o tom, že se střídala období velké zimy s obdobími, kdy sálající Slunce doslova spalovalo vše živé, což docela dobře souhlasí s výsledky pozorování chování hvězd, které dospěly do stadia rudého obra a připravují se na vzplanutí jako nova. Jejich chování lze přirovnat k chování plamene dohořívající svíce či olejového kahanu, jemuž dochází palivo. Tradice takových neobvyklých zážitků udržovaná podnes nazna čuje, že prapředkové těchto kmenů, kteří tyto mýty vytvořili, byli pravděpodobně očitými svědky událostí vztahujícími se k nestálému Slunci.

Tato podivná éra skončila teprve záměnou centrální hvězdy, což se projevilo ukončením ledového období středního pleistocénu riss a vzrůstem průměrné roční teploty z -5°C na +9°C, což se odehrálo přibližně před 200 000 roky.

Výměna rudého obra za nové Slunce se může jevit jako neuvěřitelně fantastická událost, jejíž uskutečnění nemůže být v moci lidí. Zasvěcení však dobře vědí, jakými schopnostmi jsou obdařeni Mahátmové, kteří již dospěli na konec Stezky Draka, takže mohou plně ovládat a využívat kriyašaktí. Během své návštěvy u indiánského kmene Onondagů v roce 1886 si americký einograf H. H. Bancroft zapsal jejich báje o mýtické nejvyšší kněžce, královně a matce bílé rasy jménem Scomalt, která vládla plemeni bílých obrů žijících v míru na velkém ostrově Samah-tumi-whoo-lah (Okanagan) v dávných časech, kdy současné Slunce ještě bylo malou, sotva viditelnou a velmi vzdálenou hvězdou. Královna Scomalt byla nadána velkou mocí stvořit cokoliv. Po nějakém čase se bílí obři mezi sebou neshodli a rozepře skončily krvavou válkou, v níž mnoho obrů zahynulo. Královna a matka Scomalt se rozhněvala a rozvaděné obry vyhnala na jednu část ostrova. Ten se pak na její rozkaz odlomil a uplaval i s obry daleko do moře. Scomalt obry varovala, aby přestali s válkou, jinak se prý ostrov časem rozlomí, potopí a oni zahynou. Nějakou dobu obři skutečně žili v míru, pak ale zase začali s válkou a ostrov se s nimi skutečně potopil. Zachránilo se jen několik obrů, kterým se na malých loďkách podařilo doplout na vzdálenou pevninu. Musím ale čtenáře upozornit, že přesně nevíme, kde pravlast Onondagů vlastně ležela - podle některých indicií to mohla být Antarktida, jiné vedou k některému ze zaniklých severoatlantských ostrovů či na Hyperboreu.

 

  
ukázka je z knihy Iva Wiesnera Atlantida - mýtus, nebo zapomenutá historie?

vydalo nakl. AOS Publishing, 2002, 

ISBN 80-86063-51-8,

 

 

 

 

 

 

Späť

Diskusná téma: Starý svět před Atlantidou

Neboli nájdené žiadne príspevky.