Gnostické spisy v Nag Hammádí

17.12.2012 16:49
 
 
Když byly koncem roku 1946 objeveny svitky od Mrtvého moře, dočkal se tento objev nebývalé publicity. A právem. Ale nějak se pozapomnělo (mám dojem, že úmyslně) na neméně důležitý objev z roku 1945. O co šlo?
Egyptský vesničan Muhammad Ali Samman v roce 1945 objevil ve skalách poblíž Nag Hammádi asi metr vysoký hliněný džbán s papyrovými kodexy. Několik kodexů bylo okamžitě nenávratně ztraceno, protože Egypťan je použil na zátop. A dále na ničení zapracovala pověrčivost. Matka nálezce měla obavu, že by mohly přinést rodině neštěstí a další část spálila v nálevce. Ale i přes tento barbarký přístup zůstala většina spisů zachována.
V průběhu let 1946 až 1949 se u překupníků se strožitnostmi objevilo celkem 13 kodexů, které byly uschovány v kožených obálkách o velikosti 35 krát 15 centimetrů. Kodexy obsahovaly 52 koptsky psaných textů, z toho bylo 41 neznámých. Spisy se nakonec dostaly do Koptského muzea v Káhiře, jiné se ocitly v USA a další v Jungově institutu v Curychu.
Nejdříve byl zpracován a publikovám kodex uložený ve Švýcarsku. Kodexy z Koptského muzea nebyly odborníkům dlouho přístupné. Až roku 1961 komise UNESCO sestavila zvláštní komisi. Jejím vedením pověřila profesora Jamese M. Robinsona pozdějšího ředitele Institutu pro antiku a křesťanství v kalifornském Claremontu.
Komise připravila k faksimilovému (fotografickému) vydání v letech 1972 až 1977 všechny kodexy. Překlady a komentáře k textům byly a jsou publikovány Brillovým nakladatelstvím v holandském Leidenu v edici Nag Hammadi Studies (NHS). Na tuto činnost také dohlížel J. M. Robinson.
Když analyzovali papyrus, který zpevňoval koženou vazbu rukopisů a datované údaje o zboží, vědci mohli stanovit stáří rukopisů. Knihy vznikly kolem poloviny 4. století, asi mezi lety 330 až 360. Ve všech případech jsou to překlady řeckých originálů a to vesměs z 2. století. Některé rukopisy, zvláště pak Tomášovo evangelium, přímo navazují na nejstarší zdroje křesťanské literatury z poloviny 1. století.
Při studiu rukopisů se přišlo na to, že přepisování se věnovalo několik písařů. Výzkumníci dobře rozeznali tři rukopisy. Některé traktáty se ve sbírce vyskytují vícekrát. Většina z nich má gnostické zaměření. Až do jejich objevu byly výhradním zdrojem pro studium gnóse pamflety církevních biskupů a dalších neochvějných „bojovníků“ za čistotu víry. Texty, které byly označeny jako heretické, křesťanští fundamentalisté bez milosti ničili. Proto je nález v hornoegyptském Nag Hammádí považován za přelomový.
V 70. letech 20. století byla K. M. Robinsonem organizovaná expedice. Zkoumala místo nálezu rukopisů. Vědci objevili vazbu rukopisů na nedalekém pachomiovském klášteře v Chénoboskiu. Pachomios (+ 346) byl zakladatelem organizované mnišské komunity v Egyptě. Expedice došla k těmto závěrům: „Popsané papyry, použíté ke zpevnění kožených vazeb kodexů, obsahují místopisné názvy a datované záznamy z 30. a 40.let 4. století, v jednom případě až z roku 360. V deskách sedmého kodexu byl identifikován papyrus, na němž je pod soupisem dobytka podepsán mnich Sansnos. Talíř, který posloužil jako uzávěr džbánu s rukopisy, se svou výzdobou velice podobá talíři nalezenému při vykopávkách při jižní zdi kláštera.“
Výzkum také vyloučil možnost, že texty ve skalách uložila skupina neznámých gnostiků. K nemalému překvapení došlo, když se zjistilo, že sbírku založili a ve velké úctě přechovávali mniši z kláštera. Pro dnešního člověka je to nepochopitelné, když vezme v úvahu, že některé spisy zesměšňují starozákonní patriarchy a ostře kritizují exoterní církevní linii. Vyloučit můžeme i možnost, že přechovávání gnostických spisů bylo vedeno snahou uchovat podklady pro tvorbu protignostické polemiky. Shromažďování spisů za účelem jejich popření se tehdy nepraktikovalo a navíc není knihovna výlučně gnostická. Obsahuje také výtah z Platónovy Ústavy a Silvánovy nauky. Z posledních výzkumů vyplývá, že určitá část církevně tradovaného křesťanství měla v prvních stoletích po Kristu ke gnósi velice blízko. Nehledě na to, že je známo, že ještě ve 3. století žili gnostici a katolíci ve společných komunitách. Vše nasvědčuje tomu, že spisy byly do jeskyně ukryty proto, že jim hrozilo nebezpečí ze strany zastánců oficiální věrouky.
Podle některých ne zcela potvrzených indicií měly v klášteře svůj původ i tzv. Bodmerovy papyry z počátku 3. století. Tyto papyry s řecky psanými pasážemi Nového zákona patří k nestarším přímým dokladům kanonické literatury. Objeveny byly kolem roku 1930.
Texty z Nag Hammádí jsou dnes opět vystaveny v Koptském muzeu, porušené stránky jsou zakryté plexisklem.
Nemůžeme se zabývat všemi kodexy (to bylo na knihu), všimneme si dvou.
 
Tajná kniha Jakubova                                                                                                                                             Spis podle současných poznatků vznikl mezi lety 100 150. Autorem epištoly je údajně Jakub, bratr Páně. Adresát není čitelný (končí na thos). Autor v ní popisuje, jak byl po Ježíšově nanebevstoupení společně s Petrem vytržen do nebe. Zjevované skutečnosti vesměs přesahují možnosti jejich chápání.                                                                                                                                                   Zjevení Petrovo                                                                                                                                                   Originál zřejmě vznikl na konci 2. nebo začátkem 3. století. V prvních staletích po Kristu koloval mezi sbory i jiný známější apokrayf s tímto názvem. Apokalypsa vypravuje o vidění apoštola Petra. Lze předpokládat, že vznikla mezi gnostiky navazujícími na Petrův odkaz. V tomto spise Ježíš předpovídá příchod falešné církve, která se bude odvolávat na jeho jméno a svou organizaci postaví na biskupských úřadech. Původnímu učení zůstane věrná pouze církev gnostiků. Pisatel zaujímá negativní postoj k raně křesťanskému spisu Hermův Pastýř. Ten byl v katolické církvi oblíbený, protože připouštěl i druhé pokání, čímž se rozumí opětovné přijetí osob, které se už jednou k církvi přihlásili a z nějakého důvodu odpadli. Tuto možnost autor odmítá. Ježíšovo utrpení na kříži bylo podle něj zdánlivé, protože Kristus je „duchovní Duch naplněný zářícím světlem“.                                                                                                                                                                         
 Historické a pojmové vymezení gnóze
 
Slovem gnóze (též gnose) se označuje různorodý náboženský proud, jehož základní podobu můžeme nalézt až v 1. století př. n. l. Gnóze vznikla ve východním Středomoří. Ale vrchol jejího působení spadá do 2. století našeho letopočtu. Potom se postupně vytrácí nebo se transportuje do spřízněných hnutí, která jsou však do gnostického hnutí nezařaditelná, jako je např. Manicheimus (viz iEncyklopedie.cz). Označení gnóze (gnósis) začalo být velmi brzy používáno nejen jako označení spásného poznání, na kterém tento náboženský proud staví svůj myšlenkový systém, ale i k postižení gnostické nauky.Termín gnostik používali jako sebeoznačení i mnozí stoupenci gnóze. David Zbíral ve své práci o starověké gnóze napsal:
Pojem gnosticismus začali razit francouzští učenci 18. století. V jeho podtextu se může skrývat dnes překonaný předpoklad, že gnóze je křesťanskou herezí, odštěpeným hnutím založeným na platónském výkladu křesťanství. Nálezy v Nag Hammádí však jednoznačně potvrdily mimokřesťanský původ gnóze. Proto dnes někteří autoři pojmu gnosticismus vzdávají; např. Petr Pokorný, náš přední odborník na starověkou gnózi jej v podstatě nepoužívá.“
V roce 1966 se v Messině konal kongres o gnosticismu a tam padl návrh užívat pojmu gnosticismus pro celé gnostické hnutí, ale tento návrh se neujal. Co z toho můžeme vyvodit?
Pojem gnosticismus dříve označoval gnózi vůbec; dnes bývá používán pouze pro „rozvinutou křesťanskou nebo mimokřesťanskou gnózi rozpracovanou do spekulativních systémů“. Podle Davida Zbírala je „gnosticismus vnímám jako podstatně užší pojem než „gnóze“ a není obvyklé ho používat pro jinou gnózi než starověkou.
Též nezahrnuje manicheismus, a už vůbec ne novoplatonismus. Není třeba se označení „gnosticismus“ vzdávat zcela; Petr Pokorný ho spíše neužívá, ale v zahraniční literatuře se objevuje běžně.“                                                                                                    
 
 Helénismus
Gnóze vznikla v období, pro které se vžilo označení helénismus. V politických dějinách se vymezuje životem Alexandra Makedonského a připojenám Egypta k římské říši, tedy do let 330 až 30 př. n. l., kdy bylo v římské říši uzákoněno křesťanství jako jediné povolené náboženství.
Helénismus je obdobím destabilizace jistot. Dosavadní organizace založená na městských státech byla nahrazena velkými nadnárodními říšemi. V jejich rámci koexistovalo mnoho různých náboženství, skupin a zájmů. Zakládala se nová města, rozvíjel se obchod. Došlo k organizačnímu a komunikačnímu provázání východního Středomoří. Společnost se diferencovala. Běžný člověk ztratil možnost reálně ovlivnit politické dění. Člověk se stále více obracel k osobním problémům a uchyloval se do soukromí (P. Pokorný, Počátky gnose...).
Bohové odešli ze světa, opustili substilní sféru, kterou bude napříště ovládat Tyché, tj. Štěstěna či Náhoda. Z jejího teroru se ale bylo možné vymanit prostřednictvím zasvěcení, navázání bezprostředního kontaktu s božstvem, jež mohlo člověka zachránit před chaotickým bludištěm světa a pomoci mu objevit smysluplnou strukturu světa, skrytý řád za zdánlivou nahodilostí.“
Helénismus byl také dobou osobní volby. Staré obřady se nadále udržovaly, ale také docházelo k rozvoji magie, různých podob věštění a mysterijních náboženství, do nichž se nechávali zájemci na základě vlastní volby zasvěcovat a v nichž se snažili najít jistý druh spásy na základě osobního vztahu k božstvu.
                                                                                                                                                          
Myšlenové pozadí gnóze
 
Dnes již víme, že gnóze se zformovala nezávisle na křesťanství ve východním Středomoří v prvním století př. n. l. A okrajových heterodoxníxh skupinách diasporního židovstva ovlivněného především platonismem a synkretickou atmosférou helenismu. P. Pokorný v Písni o perle připomíná, že bychom neměli také ztatit ze zřetele, že určitou roli při vzniku gnóze mohli sehrát konvertité k židovství nebo tzv. Bohabojní, tj. Ne-židé (proselyté) z bezprostředního okolí synagog, kteří se dobře orientovali v židovském náboženství a účastnili se bohoslužeb. David Zbíral: „Gnóze je blízká především střednímu platonismu, který se odvolával na údajné nezapsané, v Akademii tradované Platónovo učení, zdůrazňoval příbuznost duše a Boha a rozlišoval dva druhy poznání, intuitivní a intelektové. Vliv indický, o kterém se v souvislosti s gnózí před zpracováním rukopisů z Nag Hammádí hodně mluvilo, nelze prokázat a v seriózní literatuře se už domnělé indické vlivy na gnózi většinou neuvažují. Iránský vliv na vznik gnóze se rovněž zdá méně významný než se myslelo.“
Raná podoba gnóze staví především na výrazném převyprávění starozákonních příběhů, dokonce na převrácení jejich významu (had z ráje je např. Ve spise Podstata archontů vyložen jako zprostředkovatel spásného poznání). Vše nasvědčuje tomu, že gnóze byla přímo ovlivněna alexandrijskou filozofickou tradicí, mj. Filónem Alexandrijským (asi 20 př. n.l- 50 n. l.). Také orfismu lze přiznat určitý vliv na vznik gnóze, především pak orfickému mýtu o vzniku člověka z popela Titánů, který však obsahuje i božský prvek, srdce boha Dionýsa, kterého Titáni pohltili a byli za to sežehnuti Diovým bleskem. Vliv orfismu připouští i P. Pokorný. David Zbíral píše:
Nicméně určujícím subtrátem je náboženský platonismus srostlý s židovským mesianismem helenizované diaspory, přesněji řečeno některých jejich skupin, která se vzdálily pravověrnému judaismu (zejména nepřijímáním autority Tóry a distatncováním se od jejího Boha).“
S židovskými asketickými skupinami, z nich jsou nejznámější esejci, spojuje gnózi pocit vyvolenosti, dualismus, asketismus a další znaky. Po pádu Jeruzaléma v roce 70 n. l. se tyto skupiny soustředily především v Sýrii a Osroéné a část z nich asi přijala křesťanství. Není náhodou, že na konci 1. a v první polovině 2. století vznikalo nejvíc gnosticky zabarvené křesťanské literatury právě tam. Např. Ódy Šalomounovy a další, zřejmě i Janovo evangelium. Interpretace Janova evangelia jako spisu ovlivněného myšlenkami blízkými gnosticismu, je zcela oprávněná, ovšem je třeba kriticky zvážit její meze.
Hlavní střediska gnóze se vytvořila v důležitých obchodních a kulturních centrech východního Středomoří (Alexandrie, Antiochie na Orontu, Edessa, Efez, Samaří) a brzy i v Římě.
                                                                                                                                                         
Sociální rozměr gnóze
 
Dlužno předeslat, že gnóze nepředstavuje žádnou alternativní církev. Spíše tvořila v rámci křesťanských obci menší auditoria či komunity, které se obvykle sdružovaly kolem některého gnostického učitele. Více méně konkurovali oficiální církevní hierarchii, kterou často neuznávali.
David Zbíral: „Ač mnohé teologické špičky tohoto proudu, který se postupně stal majoritním, poukazovaly na zásadní neslučitelnost gnostické a křesťanské nauky, v rovině žitého náboženství nebyl rozpor tak zřetelný a většina gnostiků se ještě ve 3. století pohybovala v rámci křesťanské církve, považujíc se za její elitu, která má hlubší vzhled než obyčejní věřící a od pouhé víry dospěla k poznání, gnózi. Stabilnější sociální organizaci získala gnóze tam, kde se gnostici stáhli do ústraní a žili v izolaci (jako mandejci) nebo se spojila s jinými náboženskými proudy (jako manichejci).“
Gnóze nacházela příznivce hlavně ve středních a vyšších vrstvách, u kdysi vlivné inteligence, která se ocitla najednou na vedlejší koleji a po vzniku velkých říší a rozpadu uspořádání založeného na polis ztratila výraznější vliv.. Pro nižší nevzdělané vrstvy bylo gnostické učení složité a tím pádem nepřitažlivé. Dlužno ještě podotnout, že jednotliví gnostičtí učitelé a jejich užší auditorium žili většinou z finanční podpory zámožných příznivců.
David Zbíral: „Gnostici, pocházející především ze středních vrstev zbavených výraznějšího vlivu na politické dění, reagovali na tuto změnu jistou relativizací světské moci a teoretickým anarchismem. Nehlásali nicméně žádnou sociální revoluci; jejich zájem se zaměřoval mimo tento padlý svět, z nejž chtěli uniknout a spojit se s božstvím. Z radikálního antikosmismu vyplynulo i převážně negativní hodnocení manželství a práce.
                                                                                                                                        
 
Náboženské představy gnostiků
 
Gnóze v sobě zahrnuje značné množství nejrůznějších učení a proudů, které spolu často polemizovaly. Proto je nutné věnovat co největší pozornost studiu jednotlivých myšlenkový okruhů v rámci gnóze (F. Culdautová, Nástin gnostické teologie). Přesto lze nalézt určité společné rysy, které jsou někdy zastoupeny výrazněji, někdy méně výrazně, někdy jsou naznačeny.
Podle P. Pokorného je gnóze náboženstvím spásy, které se odvolává na tradici o zjeveném poznání (gnósis) pravé podstaty světa a Boha, jež je božím poslem odhalena nevelké skupině vyvolených a umožňuje jim vysvobození ze zajetí ve světě hmoty a výstup k Bohu.
David Zbíral: Mezi základní problémy, kterými se gnóze zabývala, patří především problém zla a hledání nových odpovědí na základní existenciální otázky v době společenské a kulturní destabilizace, odpovědí, jež by byly přijatelnou alternativou k tradičním koncepcím, které již nedokázaly člověka uspokojit, především v oblasti osobní zbožnosti.“
Tedy gnóze staví na dualismu ducha a hmoty, Boha a světa, ale je třeba mít na paměti, že dualita je nežádoucím stavem překonána. Ale ne překonána ve smyslu spynutí ducha s hmotou, ale ve smyslu zániku hmoty.
Gnostický dualismus, ač se to na první pohled nemusí zdát, není dualismem radikálním; dva principy (na rozdíl od manichejských koncepcí) neexistuje od počátku,“ tvrdí P.Pokorný.
F. Culdaotová píše o dualismu na monistickém základě. Další zvláštností gnostického dualismu je, že na rozdíl od platónského či iránského dualismu vede k vyhraněnému anikosmismu, identifikaci zla se světem.
Zajímavé je, jak gnóze svou nauku podává. Zvláštní formou, která je jakýmsi mezistupněm mezi mýtem a filozofií. Mýtus má spíše funkci obrazu, který vyjadřuje nábožensko-filozofické myšlenky a dodává jim působivost. Předpoklady totoho vývoje lze najít už u Platóna.
 
Gnostická kosmologie                                                                                                                                 Gnóze radikalizuje platónskou nauku o světě. „Pokládá svět a hmotu nikoli pouze za nižší, ale negativní princip, za výtvor padlého démiurga, často ztotožněného s Bohem židovské bible,“ píše David Zbíral.
Zde je jasně vidět, jak se gnóze, třebaže se rodí v židovké diaspoře, staví proti pravověrným židovským koncepcím a starozákonními příběhy...Často se např. odvolává na negativné starozákonní postavy (Kain aj.).
Podle gnostiků je člověk v rámci kosmu zmítán osudem (řec. Heimarmené), z této determinace se však může osvobodit přijetím spásné gnóze a výstupem mimo kosmos, k božstvu, skrze sedm planetárních sfér ovládaných démonickými mocnostmi a sféru osmou, zvěrokruh (F. Culdautová, Nástin gnostické teologie).
Zde je jasně vidět vliv prolemaiovské kosmologie, která do středu kosmu umísťuje Zemi obklopenou jednotlivými planetárními sférami, skze něž duše může vystupovat ze sublunární oblasti, které vládne nezvratná osudovost, a postupně se očišťovat (L.H. Martin, Helénistická náboženství).
Je tedy pravdou, že gnóze zdůrazňovala osudovost, ale chápala ji jako něco, čemu se má člověk vzepřít a co může a má být prolomeno spásným poznáním.
 
Gnostická teologie a antropologie
Gnostistické pojetí Boha nemá původ v biblické tradici, naopak s ní polemizuje.F. Culdautová v Nástinu gnostické teologie píše: „Již zmíněná démiurg vládne světu; prohlašuje se (jak interpretovali starozákonní text gnostikové) ve své pýše a žárlivosti za jediného Boha a zakazujé uctívání bohů jiných; ve skutečnosti není ani v nejmenším totožný se skutečným, radikálmě transcendentím Bohem, kterého chce člověku zatajit (nebo podle jiných pojetí – o něm sám neví). Tento pravý Bůh gnostiků není pouze mimosvědský, je protisvětský.“
Je docela možné, že právě proto gnostické teologické spekulace často používají při pokusu o zachycení Boha apofatickou metodu nebo termíny jako Plnost, Neznámý Bůh, Otec Velikosti, Nús, Logos apod., protože pozitivní či příliš konkretní vymezení Boha by mohlo vést k jeho srovnávání se jsoucny tohoto padlého světa pro gnostiky nepřijatelné.
(Apofatický – popisující věc nebo osobu na základě toho, co není. Např. apofatická teologie: opis boha pomocí vlastností, které nemá – není temný, není bolest, není nenávist...)
Je pravdou, že v představě Boha a jeho označení se často jednotlivé gnostické systémy liší. David Zbíral píše: „Nicméně jedno učení je pro pro gnózi velmi příznačné, povýtce všeobecně rozšířené: učení o soupodstatnosti gnostika s nejvyšším božstvem. S touto představou úzce souvisí cyklus o božstvu Člověk, v rámci gnóze hojně zastoupený. Petr Pokorný předpokládá, že spekulace o božstvu Člověk, v rámci gnóze, které je zaujato hmotou a rozpadá se na božské jiskry v jednotlivých individuích, stojí na samém počátku gnóze. Účelem gnostikova snažení je tyto božské jiskry ze zajetí hmoty osvobodit a scelit tak božstvo Člověk. To se děje pomocí zjevného spásného poznání neintelektuální povahy; zmíněné poznání je především sebepoznáním, totiž uvědoměním si vlastní božské podstaty. Toto sebepoznání bylo v gnózi často pod vlivem platonismu vnímáno jako anamnésis, rozpomínání se na stav prvotní dokonalosti.“
Nesmíme zapomenout, že důležitou roli v mnoha gnostických systémech hraje také ženská božská postava (Sofia, Ennoia, Barbeló...), nicméně prvotnější je pravděpodobně spekulace o božstvu Člověk, neboť ta je v rámci gnostických proudů rozšířena obecněji. R. Dostálová-R. Hošek v knize Antická mystéria píší:
Spekulace o Sofii vycházejí z přeznačení biblické postavy Boží Moudrosti. Sofia často překročením své pravomoci naruší řád a tím způsobí vznik hmoty. Tuto svou chybu se posléze pokusí napravit tím, že vybraným jedincům zvěstuje spásné poznání.“
Ženská postava se často objevuje v rámci gnostické trojice Otec, Moudrost a Syn, který lidem zvěstuje spásné poznání. V křesťanskognostických systémech je tímto Synem většinou Kristus, chápaný obvykle dokéticky, tj. jako nebeská bytost, která na sebe bere lidské tělo jen zdánlivě. I v rámci samotné gnóze se však ozývaly i protidokétické hlasy. Například ve spisech Melkísedek, Evangelium pravdy či Tajná kniha Janova.
Co ještě dodat? Snad jen to, že některé gnostické proudy dělily lidské bytosti do tří kategorií: na lidi tělesné (sómatiky), lidi duševní (psychiky) a lidi duchovní (pneumatiky); stejně tak se dá jsoucno rozdělit na tyto tři principy (tělo či hmota, duše, duch). Ale zdá se, že toto rozdělení není s původní naukou o božstvu Člověk bytostně spjato a plného vyjádření se dočkalo až ve 2. století. Například u Zosima, egyptského filozofa 4. století tato klasifikace chybí, až se Zosimos odvolává na hermetickou gnózi a učení o božstvu Člověk. P. Pokorný pokládá za nepravděpodobné, že by toto dělení ze staršího pramene vypustil což mu dovoluje závěr, že toto rozdělení není s učením o božstvu Člověk -a tedy ani s gnózí jako takovou-spjato od počátku. A na závěr znovu ocituji Davida Zbírala. Píše:
Přes rozsáhlé emanační a kosmologické spekulace, nejrůznější úvahy o mocnostech ovládající tento svět, které gnóze rozvíjela, bychom neměli ztratit ze zřetele, že v centru gnostického učení je vždy člověk, který má být vykoupen.“
 
 

Gnostické obřady

Archeologů se doposud nepodařilo odkrýt žádný objekt, který by bylo možné s jistotou označit jako gnostickou kultovní stavbu. Nepočítáme-li stavby manichejců a mandejců. Ovšem to neznamená, že by gnostici nepraktikovali rituály. Je pravdou, že zvláště spisům některých proudů byl vlastní jistý antiritualismus, ale ve většině gnostických společenství obřady nechyběly. Podle Dostálové a Hoška (Antická mystéria) gnóze přebírala rituály z křesťanství či mysterijních náboženství, ale „dodávala jim spiritualizující reinterpretací gnostického vyznění“.
Mezi obřady, které byly obvyklé v křesťanskognostických skupinách patřil křest vodou, který měl ( stejně jako u křesťanství) dvojí význam: jednak byl vnímán jako očistný rituál (baptismos z řeckého baptó, potápět), jednak jako iniciační obřad stvrzující příslušnost ke společenství a tím i podíl na jeho duchovním cíli. V křesťanském prostředí byl křest někdy označován explicitně palingenesia, tj. znovuzrození (myšleno znovuzrození Krista). Symboliku znovuzrození také zapracovává spis Hermův pastýř.
Dalším významným obřadem bylo pomázání olejem, které gnostici pokládali za vyšší stupeň zasvěcení než křest. Pomazanému zajišťovalo účast na božství; křesťanští gnostici se v souvislosti s tímto obřadem odvolávali na sukcesi, kterou sledovali až k Bohu, který pomazal Krista. Některé gnostické skupiny se shromažďovaly ke kultické hostině připomínající křesťanskou eucharistii.
Specifickým gnostickým ritem byl apolytrósis (osvobození, spása), která měla definitivně potvrdit gnostikovu účast na božství. Eirénaios uvádí, že tento obřad byl různými gnostickými proudy slaven různě. Apolytróse se prováděla i nad umírajícími, aby zajistila jejich duší výstup k Bohu skrze planetární sféry. Kniha R. Dostálové a R. Hoška Antická mystéria podává zevrubný základní přehled gnostických obřadů.
Gnostické skupiny měly i své společné modlitebny a hymny; gnostickými myšlenkami jsou ovlivněny např,. Ódy Šalomounovy. Ve výše uvedené knize se uvádí, že Ódy Šalomounovy byly „zpěvníkem nebo modlitební knihou jakési křesťansko-gnostické obce“ a Petr Pokorný to upřesňuje tvrzením, že šlo o „literaturu křesťanský kruhů vyrostlých bezprostředně z židovství a poznamenaných asketickými proudy Sýrie té doby.'' S gnózí prý mají společná jenom některá témata.
Při některých gnostických rituálech pravděpodobně hrály jistou roli rituální výzvy k probuzení.
 
Gnostické proudy           
 
Ortodoxie a hereze                                                                                                                                                     Gnóza vznikla nezávisle na křesťanství. Rozhodně není křesťanskou herezí, i když ji tak mnozí církevní Otcové chápali. F. Vouga v knize Dějiny raného křesťanství píše:
Dokonce ani ty skupiny, které dlouho přetrvávaly v rámci křesťanství (křesťanská gnóze), nelze označit za křesťanskou herezi, už proto, že model jednotného prvotního křesťanství, z něhož se postupně odštěpovaly jednotlivé hereze, je konstruktem jednostranné historiografie jednoho z mnoha raných křesťanství.“
David Zbíral: „Stejně historicky zkreslující a do religionistiky nepřenositelný je ovšem také model, který rozpracovávají mnozí dnešní příznivci gnóze, a který staví na myšlence pravého a původního (gnostického) křesťanství, proti kterému se postavil majoritní proud a snažil se po gnózi zahladit všechny stopy kvůli vlastním mocenským zájmům.''
 
Simónovci
Petr Pokorný předpokládá, že Simón z Gittai (Šimóm Mág Skutků apoštolů) byl historickou postavou. Cirkevní Otcové ho pokládali za zakladatele gnóze, asi těžko, ale stal se jedním z jejích nejdůležitějších představitelů v prvním století našeho letopočtu. Podle Eliadeho (Dějiny náboženského myšlení II.) někteří historikové popírají, že by byl Šimon Mág gnostikem a předpokládají, že gnostickou povahu získalo učení jeho žáků až po pádu Jeruzaléma v roce 70 n. l. Šimon z Gittai se pokládal pod vlivem židovských představ za mesiáše, ale pravověrnému židovství se vzdálil tím, že mesiáše ztotožňoval s vtělením božské bytosti. Hippolytos mu připisuje dílo Velký výklad, které se blíží Naasejskému traktátů a hermetické gnózi.
 
Naasejci
Základním textem naasejců „ctitelů hada“ (hebr. nácháš) je Naasejský traktát, jehož upravená křesťanskognostická verze, se kterou polemizuje Hippolytos, kolovala již koncem 2. století. Právě naasejci začali spolu s ofity tvořit rozsáhlejší spekulativní systémy.
 
Setovci                                                                                                                                                  Setovci se odvolávali na zjevení, které jim prý zprostředkoval Adamův syn Set. V jejich systému hraje významnou roli ženská postava Moudrosti. Mezi texty setovců patří např. Tři Setovy stély, Evangelium Egypťanů a Podstata archontů. Setovci se opírali o apofatickou definici božství. Byli jen málo ovlivněni křesťanstvím.                                                                                                                                       Elchasaité                                                                                                                                          
 
  Elchasaité byli gnostickou skupinou, která se odvolávala na učení jistého Elchasaie. Vyrostli z židovsko křesťanských skupin v povodí Jordánu. První zprávy o nich pocházejí z počátku 3. století. Jejich učení bylo spojeno s astrologií a magií. Někteří autoři uvádí, že ovlivnilo některé okrajové a heterodoxní proudy islámu. Ale jiní autoři ( David Zbíral) zpochybňují vlivy gnóze na koránské pojetí Ježíše a Marie.
 
Basileidovci                                                                                                                                           Basileidovci navazovali na učení Basileida, prvního výrazného křesťanskognostického myslitele, který působil od roku 133 v Alexandrii. Basileidés se odvolával na apoštolskou tradici. Učil o postupné emanaci (vyzáření, vyvěrání) všeho jsoucna z prvotního božského principu; vytvořil téměř monistický systém. Pěstoval číselné spekulace. Jeho učení o Kristu bylo dokétické (dokéticky -klamně, nepřístupné smyslům).                                                                                       
 
  Markiónovci                                                                                                                                        Jde o proud, který navazuje na Markióna, myslitele, který přišel kolem roku 140 do Říma a začal tam s velkým úspěchem kázat. Roku 144 byl exkomunikovám z římské obce a tak si založil vlastní církev. Ta byla dobře organizovaná a zanikla až v 6.století.                                                                 David Zbíral: „Markión navazoval na Pavla z Tarsu a učil o závislosti člověka na Boží milosti. Zcela zavrhl židovskou bibli a jejího Boha; pokládal ho za protivníka milosrdného Boha, o kterém mluví křesťanské spisy. Sestavil vlastní kánon zahrnující Lukášovo evangelium očištěné od judaistických prvků a některé Pavlovy listy a pseudepigrafy Pavlovi připsané.“                                Markión nebyl skutečným gnostikem. S vlastní gnózí se shodoval především v následu na Boha židovské bible a v úsilí o překonání těla a únik z času.                                                                                                                 Valentinovci                                                                                                                                 Valentinos působil v Římě mezi lety 135 a 160. Jeho škola byla v té době jedním z nejvýznamnějších center gnostického hnutí. Valentinos rozvinul úvahy o Plérómatu, prvotní Plnosti. V jeho systému došlo snad k nejúplnějšímu vyjádření gnostického rozlišování tří tříd lidí, totiž tělesných, duševních a duchovních. Pneumatici dojdou vykoupení; psychici se budou moci Plnosti alespoň přiblížit, ovšem za předpokladu, že uvěří. Valentinův žák Hérakleón, jak se zdá, dokonce učil o tom, že cesta ke spasení je otevřená každému. Na tom je jasně vidět, jak výrazným vývojem gnostické myšlenky procházely. Valentinovo učení ovlivnilo některé spisy z Nag Hammádí. Např. Evangelium Pravdy, List Reginovi, Filipovo evangelium aj.                                                                                                    
 
 Hermetická gnóze                                                                                                                             Hermetická gnóze je jen jedním směrem v rámci širokého hermetického proudu. David Zbíral: „Obohacuje gnostické spekulace o prvky magie, alchymie a egptské mytologie. Její nauka se soustřeďuje v díle Corpus Hermeticum, souboru spisů připisovaných mytickému Hermu Trismegistovi (Corpus Hermeticum je zřejmě zachovalá část kdysi mnohem širšího literárního souboru.). Tyto spisy vznikaly pravděpodobně v Alexandrii mezi 1. a 3. stoletím našeho letopočtu. Nejznámější z nich je traktát Poimmandrés.“                                                                                    Podle P. Pokorného (Řecké dědictví v Orientu...) starověkou hermetickou gnózi pojí s ostatními gnostickými systémy originální výklad Starého zákona a spekulace o božstvu Člověk. Některé prvky hermetické gnóze navazují na mimokřesťanské počátky gnóze a naopak křesťanských prvků v něm najdeme jen málo, což vedlo k tomu, že v době, kdy badatelé pokládali gnózi za křesťanskou herezi, z ní hermetickou gnózi vyčleňovali. Dnes se ale obvykle uznává za gnostické proudy.                                                                                                                                    
 
Další vývoj gnóze                                                                                                                                 V gnózi se postupně zvýrazňovala role ženské zprostředkovatelské bytosti. David Vybíral: „Jde o projev vývoje směřujícího k vytváření stále užšího zprostředkování mezi hmotou a duchem. Některé gnostické myšlenky, především koncepci spásného sebepoznání, zapojil do svého synkretického systému Mání, který na gnózi přímo navazoval. Na hermetickou gnózi navázal novověký hermetismu.“                                                                                                                                       Z gnózí ovlivněných křtitelských skupin, soustředěných původně kolem Jordánu, se zmiňme o mandejcích, kterých dosud přetrvalo několik tisíc na jižním Eufratu.                                                    Petr Pokorný (Píseň o perle...): „Přes tento poměrně široký vliv gnóze zůstává pravdou, že po Valentinovi a jeho přímých žácích se už nejvlastnější gnostický proud nedočkal žádného skutečně výrazného myslitele. V latinském prostředí navíc gnostické spekulace ztrácely na přitažlivosti.''  Přesto, že se gnóze plně rozvinula až v římské době, její myšlenkové kořeny tkvěly v helénismu, ve světě spojeném řeckou vzdělaností a náboženským sankretismem. Navíc nebyla jednotná a nevytvořila si (až na výjimky) vlastní pevné organizační struktury a postupně slábla. . .                                                                                                                                                               O gnózi bychom si mohli vyprávět ještě dlouho. Třeba o příčinách dnešní obliby gnóze, podrobněji se zabývat možným vlivem gnóze na kabalu, nebo otázkou proč nakonec křesťanstvé nad gnózí zvítězilo. Ale je pravdou, že gnóze do jisté míry ovlivnila západní kulturu; gnostické tendence dále přežívají jako spodní proud, věčné pokušeni křesťanství a v určitých historických konstelacích znovu vystupuje na povrch.                                                                                                                                                                                                                                                                     
 
 
 
 

Späť