Bájná zvířata - byly dávné zrůdy genetickým odpadem?

26.05.2012 22:16

Karel Kýr

?

 

 

Dnes se všeobecně věří, že různé zrůdy (např. lidské postavy s kozími končetinami, lidé s koňskými
hlavami atd.), které nacházíme ve starověkých textech a náboženstvích, jsou jen dílem lidské
fantazie. Ale co když je všechno jinak a šlo o „genetický odpad“?
Když Ústav společnosti, etiky a biologických věd v Hasingsu publikoval své pokusy, bylo všem
jasné, že byly vyvinuty technologické pokusy ke klonování lidských bytostí. Dnes je možné
odejmout genetický materiál z jádra kterékoliv lidské buňky, nemusejí to být pouze pohlavní
orgány. Potom se zavede jeho třiadvacet párů úplných chromozomů do ženského vajíčka a lze počít
"předem určeného" lidského jedince. Při normálním početí páry chromozomů otce a matky splynou,
potom se opět rozdělí na třiadvacet chromozomů a vytvoří náhodné kombinace. Ale v případě
klonování je potomek přesnou a dokonalou kopií zdroje nerozdělených párů chromozomů. Lidé tak
mají k dispozici strašlivé vědomosti k vytváření přesných kopií lidských bytostí.
Genetické inženýrství se ale neomezuje na jedinou metodu. Vědci v mnoha zemích zdokonalili
postup zvaný buněčná fúze. Pomocí jí je možné spojovat buňky a nikoli kombinovat chromozomy
uvnitř jediné buňky. Buňky z různých zdrojů splynou v jedinou "superbuňku", která obsahuje dvě
jádra a dvojnásobný počet spárovaných chromozomů. Když se tato buňka rozštěpí, směs jader a
chromozomů se může rozštěpit odlišně od každé buňky před fúzí. Výsledkem mohou být dvě nové,
geneticky úplné buňky, ale každá se zbrusu novým souborem genetických kódů, které jsou ve
srovnání s genetickými buňkami zcelá zpřeházené. Co to znamená? Že je možné fúzovat buňky z
dosud neslučitelných živých organismů. Zatím teoreticky. Třeba slepice a myši .Lze tak získat nové
buňky se zcela novou genetickou směsí, z nichž vznikne nové zvíře, které nebude ani slepicí, ani
myší. Po dalším zdokonalení umožní tato metoda také vybrat si, které znaky jedné formy života
mají být vloženy do zkombinované nebo "fúzované" buňky. Dnes již lze oddělit z určité bakterie
jediný specifický gen, vložit jej do živočišné nebo lidské buňky a vybavit potomstvo kýženou
novou vlastností.
Ve starobylých textech od Sumeru po bibli se mluví o návštěvnících z nebes, nefilech. Co když
ovládali genetické inženýrství na vyšším stupni a experimentovali? Ne z nějakých humánních
důvodů, ale z potřeby pracovní síly, například při těžbě nerostů, které jejich planeta postrádala.
Zmínky o takovém smíchánání dvou různých organismů nacházíme i ve starověkých pramenech.
Podle bybylonského historika a kněze Berósa vytvářel bůh Bélus rozmanité "zrůdné bytosti", jež
vznikaly na dvojitém principu. V Bélově chrámu v Babylonu se zachovaly podrobné náčrty těchto
tvorů. A tak je docela možné, že tajuplné příšery s lidským tělem a býčí nebo lví hlavou (sfingy),
které střežily chrámy ve starověkém Předním východě, nebyly jen výplodem bujné fantazie, ale
skutečnými stvořeními, která vznikla v biologických laboratořích nefilů. Nakonec se nefilům
povedl dokonalý tvor, kterému dal sumerský bůh Enki jméno Adapa, bible Adam a naší vědci Homo
sapiens. Tento tvor byl velice podobný bohům. Podle jednoho sumerského textu jej matka bohyně
obdařila "kůží podobnou pleti bohů“. Hladkým tělem bez srsti, zcela odlišným od chlupatého
zarostlého lidoopa. Až když byl "konečný výrobek" hotov, nefilové se stali geneticky
kompatibilními s dcerami člověka, mohli s nimi plodit děti, jak se o tom zmiňuje bible. Ale taková
kompatibilita byla možná jen tehdy, když se člověk vyvinul ze stejného "sémě života" jako nefilové.
To také potvrzují všechny starověké báje. Někomu se tato hypotéza může zdát fantasmagorií. Ale co
když tomu tak doopravdy bylo? Vždyť slovo "nefilim", se kterým se setkáváme v bibli, ke
odvozeno od semitského kořene NFL (být spuštěn, shozen) a znamená přesně to, co říká: ti, kteří
byli spuštěni na Zemi. Některé nadpřirozené bytosti s částečně zvířecí podobou
Egyptští bohové
Mnozí bohové a bohyně starého Egypta měli zvířecí hlavu, velmi často ptačí. Takové zvíře požívalo
božských poct a je tedy logické, že se nesmělo zabíjet. Bohové měli hlavu šakalí, ptáka ibise, lvice,
kočky, krokodýla, supa, krahujce, kobry, berana.
Zbožněný býk apis byl poznáván když se vtělil jako duše Osiridova podle jistých znamení. O jejich
pravosti rozhodovali kněží. Apisové byli po smrti balzamováni a pohřbívání v kamenných rakvích z
jednoho kusu. Je nabíledni, že zhotovení takové ohromné rakve bylo velmi pracné. Dosud se
ukazují návštěvníkům Egypta.
Největší důležitosti v egyptském náboženství časem nabyl mýtus o Osiridovi. Osiridovou a sestrou
a jeho pozdější manželkou byla Isis, jeho zlým bratrem byl Set (Tyfón). Příběh o zavraždění a
rozsekání Osirida Tyfónem, o oplození Isidy z mrtvých vzkříšeným Osiridem a jejím porodu boha
Hora byla zdramatizována a provozována jako esoterická (náboženská hra). Zajímavé je, že tento
osiridovský motiv nacházíme i v karelofinském eposu Kalevala u reka Lamninkäinena. Dlužno
dodat, že tato egyptská esoterická hra byla něčím podobným jako u Řeků eleusinské mystérie. Od
pozdějších pašijových her u křesťanů se tyto egyptské a náboženské hry lišily svou esoteričností,
tedy přístupností jen pro zasvěcence.
Satyrové
Satyrové byli průvodci boha Dionýsa. Byli to horští a lesní démoni řecké mytologie – šlo spíše o zlé
bytosti. Nezbední, vilní (odtud satyriasis=zvýšení mužského pohlavního pudu), prostopášní, ale
přitom zbabělí. Jejich hlavní činností bylo znásilňování nymf, opíjení se vínem... Znepokojovali
pastýře a lidi, kteří šli lesem. Lidé si je původně představovali s kozlími rohy, ušima až od pasu
dolů a kozlím tělem. Bůh Pan měl od narození podobu satyra a nejraději byl v jejich společnosti.
Kentaurové
Kentaurové jsou bytosti, které mají lidský trup a koňské tělo. Byli divocí a nezkrotní, které se nikdo
neodvážil osedlat a byla čest se na ně posadit. V řeckém bájesloví byli syny thessalského krále
Íxiona. Někteří se pod vlivem vína dopouštěli násilných. činů. Mezi kentaury vynikal spravedlivý a
moudrý Cheirom, vychovatel mnohých mladých héroů, též Achilla. Proto se kentauři stali
symbolem mužnosti, statečnosti a síly. Kentaurové byli jen mužsského pohlaví.
Tito tvorové se dostali i do literatury V knížkách Letopisy Narnie od C. S. Lewise jsou kentauři
velice starobylý rod, vyznačující se svou moudrostí a znalostmi astronomie a astrologie.
Spisovatelka J. K. Rowlingová ve svých knížkách o čaroději Harry Potterovi použila základ z bájí a
nijak je nepřibarvovala.
Sfinga (sfinx)
V egyptské výtvarném umění je sfinga postava ležícího lva s tváří krále (řidčeji královny), někdy
také s tváří berana nebo jestřába. Vše nasvědčuje tomu, že nejstarší a největší je socha sfingy v
Gizeh u Káhiry, umístěná u pyramidy. Byla několikrát zavátá pískem, naposledy byla vykopána v
letech 1925-1926. Tehdy byly odkryty i její přední tlapy, mezi nimiž bylo obětiště. Sfinga v Gizeh
asi představuje faraóna, který vystavěl druhou pyramidu a jmenoval se Chefre. Její tvář je lemována
rouškou ozdobenou královským hadem, nos je rozbit a vous na bradě uražen.
Sfingy znali i Asyřané. Tam byla sfingou socha býka, který měl hlavu muže s plnovousem a orlí křídla. Býk značil sílu, lidská hlava moudrost, orlí křídla rychlost.
Od předešlých sfing musíme odlišovat sfingu v řecké mytologii. Tam to byla dcera obra Tyfaona
(zhoubný vichr) a hada Echidny. Známá je pověst o ní. Připomeňme si ji. Sfinga se usadila na skále
u řeckého města Théb, zastavovala poutníky a dávala jim svoji hádanku. Kdo ji neuhádl, toho sfinga
usmrtila. Oidipus hádanku uhodl a sfinga se sama vrhla ze skály. Její hádanka zněla. „Který tvor
chodí ráno po čtyřech, ve dne po dvou a večer po třech nohou?“ Rozluštění: „Člověk.“ (Jako batole
leze po čtyřech, v dospělosti chodí po dvou a ve stáří se opírá o hůl. Tato sfinga (řecká) se zobrazuje
stejně jako egyptská s tělem ležícího lva, avšak s tváří a hrudí dívky, křídla jsou orlí.
Několik tisícíletí stará zobrazení připominajících sfingy je dnes možné spatřit například v
Archeologickém muzeu v Bagdádu. Je tady i jedna kuriozní soška: na lidské ženském těle s
něžnými ňadry spočívá monstrózní hlava. Také vchod do Ištařina chrámu v Babylonu zdobily už
před staletími bytosti připomínající sfingy, tajuplná bájeslovná zvířata, na první pohled
zkombinovaná z různých zvířecích druhů. V Louvru zase můžete vidět jiné sfingy na cca 4 000 let
starém Gudeově poháru. Je na něm rytina zobrazující křížence ptáka, hada a člověka.
Harpyje
Harpyje (z řeckého harpadzo=rvu, uchvacuji) jsou podle Hesioda (O původu bohů) dvě, Aello a
Okypete. Asi symbolizovaly asi vichr, bouři. Jejich původním posláním bylo unášet duše zemřelých
do podsvětí. Jejich rodiče byli Thaumas a Elektra (dcera Okeanova). Harpyje byly nejčastěji
zobrazovány jako ptáci s dívčí tváří.
Minotaurus
Bůh Posedion (Neptun) poslal z moře býka, kterým byla oplozena Pasifaé a ta porodila Minotaura,
člověka s býčí hlavou. Minotaurus žil na Krétě v labyrintu. Athéňané mu museli každých devět let
vydat sedm dívek a sedm mladíků, dokud za ním do labyrintu nevešel Theseus s klubkem od
Ariadny a nezabil ho. V antické mytologii najdeme podrobný popis jak byl Minotaurus počat. Jeho
budoucí matka Pasifaé si dala od Daidala zhotovit dutou dřevěnou krávu, ukryla se v ní a přijala
sperma býka, který na dřevěnou krávu skočil.
Chiméra
Podle Iliady byla chiméra nestvůra, která byla vpředu lvem, uprostřed kozou a vzadu drakem
(hadem). Z úst chrlila oheň. Zabil ji rek Belleforón, který patří k drakobijcům antiky. Později byla
umísťována do řeckého pekla Tartaru.
Pegas
V antické mytologii je Pegas okřídlený kůň, který vyskočil z těla Meduzy, když jí Perseus uťal
hlavu. Perseus pak na Pegasu jezdil, rovněž hrdina Bellerofón, který zabil chiméru., Pod úderem
Pegasova kopyta vytryskl v Helikonu pramen Hippokrene. Tento pramen pak byl zasvěcen Múzám
a básnící z něho čerpali. Pegas je symbolem básnického vzletu. Opakem a karikaturou Pegase je
úřední šiml.
Fénix
Fénix je tajemný pták z egyptské mytologie a Egypťané ho nazývaly Bennu. Později byl
zobrazován jako volavka. Egypťané v něm viděli vtělení boha slunce a v městě Heliopoli měl
vlastní chrám. Vyprávělo e o něm, že každých pět set let se ve svém hnízdě sám spaluje, ale z
popela se znovu omlazen rodí (Herodot). Proto byl symbolem vzkříšení, znovuzrození všeho co vpřírodě hyne, a byl stavěn na roveň Osiridovi.
V křesťanské mystice se báje o fénixovi přenášela na zmrtvýchvstání Ježíše Krista. V alchymii byl
fénix jedním z názvů kamene mudrců, elexíru života.
Jednorožec
Jednorožci byla vykazována vlast jednou v Africe, jindy v Indii. Jednorožce zná stará Persie,
židovská tradice, Čína a ve středověku Evropa. Prý to byl kůň, kterému z čela trčel špičatý roh,
který byl jeho zbraní. O jednorožci se zmiňuje i bible: „Zachovej mne od úst lva a od rohů
jednorožcových vyprosť mne.“ Roh jednorožce byl vystavován a prodáván. Lidé byli přesvědčeni,
že má léčivou a kouzelnou moc. Věřilo se, že roh ponořený do vína by zčernal a orosil se krví,
kdyby bylo víno otrávené.
Ve středověku se jednorožec uplatňoval v heraldice, ale i v mystické literatuře. V té byl symbolem
panenství, také síly, ať již boží nebo ďáblovy. Znamenal též cudnost. Měl vztah ke Kristu a k Panně
Marii. S jednorožcem jako svým atributem byl zobrazován sv. Justin.
Podle Pliniova popisu má jednorožec koňské tělo, sloní nohy a kančí ocas. V talmudu se vypravuje,
že jednorožec byl mezi zvířaty, které vzal Noe do archy. Protože se však jednorožec do archy
nevešel, byl k ní připoután zvenčí.
A tak bychom mohli pokračovat drahnou chvíli. Nezmínili jsme se např. o dracích, ptáku Nohovi... Mnozí lidé mohou namítat, že jde o starověké sci-fi. Skutečně?! Dnes se pomalu každý den dovídáme o tom, jak daleko pokročila věda v oblasti genové techniky. Vše nasvědčuje tomu, že vědci brzy dokáží zkombinovat genetické kódy nejrůznějších druhů. Pokud se toho lidstvo dožije, protože tvor jmenem homo sapiens má v sobě zakódovany sebedestrukční gen. Když se vědcům podaří kombinace genetických kódů nejrůznějších druhů, pak je možné si představit tvory podobné sfingám – kombinace člověka a zvířete. Potom by dokázali to, co v dávných dobách mimozemští experimentátoři. Kde je pravda? Spisovatel Walter Jörg Langbein napsal:
„ ,Syndrom sfingy´ je mostem mezi šerým dávnověkem a současností, po němž kráčejí dějiny inteligentního člověka. Pouze v případě, že lidstvo pozná svůj vlastní původ, bude mít šanci i na budoucnost. Musíme na stůl vyložit všechna fakta, ať jsou jakkoli nepříjemná.“
 

 

Späť

Diskusná téma: Bájná zvířata - byly dávné zrůdy genetickým odpadem?

Neboli nájdené žiadne príspevky.